Lesní chodci

Lesní chodci jsou zcela výjimečným filmem. A to hned v několika ohledech. 1) Žánrově se pohybují na hranici dokumentu, hraného filmu a filmové eseje; žádná z těchto poloh přitom není samoúčelná a nepřekrývá druhou. 2) Příběh se odehrává v rozmezí nějakých třiceti let, tvůrci však zcela rezignují na věrnost dobovým reáliím, protože není důležité, jaká móda tehdy frčela, ale co se dělo uvnitř lidí. 3) Vedle vztahových problémů a ústředního tématu svobody snímek řeší i další obecně platná témata, především se pídí po specifických vlastnostech českého národa. 4) Ve druhém plánu se pak snímek stává i neokázalou, milou oslavou slova, ať už mluveného (od češtiny po latinu) nebo psaného (od rukopisu přes samizdatový průklepák až po okázalý tisk). (…) Klíčovou postavou celého filmu ale i přes to všechno zůstává režisér Ivan Vojnár, který spíš než scénář Martina Ryšavého natočil film na motivy tohoto scénáře. Vojnár prokázal dostatek zdravého sebevědomí, které neztrácí víru ve schopnosti své a svých spolupracovníků, pokoru před ošidností materiálu a úctu před obtížností zvolených témat. Budiž mu ke cti, že žádný z míčků, které – obrazně řečeno – vyhodil do vzduchu, mu nakonec neupadl. Hlavně však Ivan Vojnár dokázal na prostoru nějakých devadesáti minut mnohem pregnantněji, zajímavěji a účelněji shrnout většinu témat, se kterými se už tolik let na formátech mnohahodinových nekoukatelných filmů potýká Karel Vachek (Nový Hyperion, Co dělat?, Bohemia Docta). Tam, kde Vachek zoufale bojuje se snahou problém vůbec nějak uchopit a pojmenovat, tam už si Vojnár rafinovaně pohrává s možnými odpověďmi, aniž by ovšem sklouzával k trapnému zjednodušování nebo nudnému mentorování.