Psycho

Po remaku Gus van Santa sa na plátna našich kín po rokoch vracia originál – legendárny triler „majstra hrôzy“ Alfreda Hitchcocka nakrútený podľa rovnomennej románovej predlohy, vychádzajúcej zo skutočnej udalosti – príbehu človeka, ktorý si u seba nechal matkinu zabalzamovanú mŕtvolu. Norman Bates v podaní Anthonyho Perkinsa, tajomný motel a scéna v sprche sa navždy zapísali do filmovej histórie.

Mnoho Hitchcockových filmů je výjimečných tím, že stopy, které v myslích svých diváků otisknou, je samotné nakonec překryjí – jsou to snímky odsouzené k tomu, že jejich tvar budeme od prvního zhlédnutí vnímat prizmatem vlastních vzpomínek a tělesných reakcí, jež v nás vyvolaly. (…) Psycho má však v tomto ohledu zcela výsadní postavení. Zástupy diváků, které na ně již téměř půl století chodí, to nedělají proto, aby mohly obdivovat tělo Janet Leighové v obětí Johna Gavina, ani kvůli tomu, aby znova prožily příběh Marion Craneové, která z lásky i ze zoufalství zpronevěří 40 000 dolarů, za něž by si mohla koupit lepší život, a místo toho se v opuštěném motelu u odstavené dálnice potká se smrtí.
Nejde jim o to nechat se překvapit tím, co se stane, když za sebou Marion zavře dveře motelové koupelny, protože už to dávno vědí – ostatně stejně jako to, kdo o víkendech vraždí v Batesově motelu. Příběh ani obrazy, z nichž je Psycho složeno, jako by nebyly podstatné. To, co diváky k tomuto filmu přitahuje, je očekávání děsu a uspokojení z toho, že jim plíživá kamera Johna Russella a opakované série patologických akordů Bernarda Hermanna příslušnou dávku hrůzy dodají. Očekávání a uspokojení, stres a uvolnění – v tomto rytmu je Psycho od svého vzniku vnímáno a prezentováno: jako bezchybně fungující fyziologický stroj, který mechanicky roztáčí a zastavuje jednotlivé viscerální procesy uvnitř našich těl. To, co na sebe při jeho projekci strhává pozornost, není dokonale vybroušený artefakt, ale naše vlastní představy a koloběh slin, potu a slz, který je doprovází. (…) Psycho uzavírá velkou Hitchcockovu trilogii z konce padesátých let a odráží v sobě motivy obou svých předchůdců. Z filmu Na sever severozápadní linkou (1959) si vypůjčuje konstrukci zápletky, jež přebírá schéma karetní partie: vyprávění už nespočívá v prostém seřazení zobrazených událostí, ale ve virtuózním rozehrávání rozdílů mezi tím, co ví divák a co postavy, ve stále komplikovanějším proplétání jejich perspektiv, jež nakonec završí zvrat, který překvapí všechny hráče – postavy i diváky; z Vertiga (1958) ustavičný pocit závrati a ztráty orientace v čase i prostoru. Pod povrchem přímky, která spojuje města Phoenix a Fairwell, mezi nimiž se celý příběh Psycha odehrává, se rozkládá nekonečně komplikovaný labyrint, v kterém se nutně ztratí každý, kdo do něj vstoupí. Je to nesrozumitelný svět, v němž selhávají základní optické intuice – kamera v něm bez zjevného předělu přechází mezi objektivní a subjektivní perspektivou, propůjčuje pátravé oči neživým předmětům a zdeformovaná zadní projekce v něm uvnitř jediného záběru promění chůzi živé postavy v nekoordinovaný pád mrtvoly.
Kolář, Jan: Psycho – Filmové listy Projekt 100 – 2009

Alfred Hitchcock (vlastným menom Alfred Joseph Hitchcock)
13. 8. 1899 Londýn, V. Británia – 29. 4. 1980 Los Angeles, USA
Začínal ako úradník. Od roku 1920 pracoval ako výtvarník filmových medzititulkov, neskôr spolupracoval i na scenároch a bol asistentom réžie. Debutoval v roku 1925, za svoj skutočne prvý film však považoval až Príšerného hosťa (1926). Rok 1934 znamená počiatok jeho medzinárodnej reputácie ako „majstra napätia“. V roku 1939 odišiel pracovať do Hollywoodu, kde až na pár výnimiek – Pod obratníkom Kozorožca (1948), Hrôza na javisku (1950), Zbesilosť (1972) – pracoval do konca života. Päťkrát bol nominovaný na Oscara za najlepšiu réžiu (Mŕtva a živá, Záchranný čln, Rozdvojená duša, Okno do dvora, Psycho), ale nikdy ho nezískal. V roku 1978 dostal Cenu Amerického filmového inštitútu za celoživotné dielo. V roku 1999 bola retrospektíva jeho filmov na MFF Bratislava. Vo väčšine svojich diel sa objavoval v epizódnych úlohách.

Zaujímavosť

Alfred Hitchcock kúpil práva na román Psycho len za 9000 dolárov. Následne kúpil toľko výtlačkov, koľko mohol, len aby udržal koniec príbehu v utajení.